Jaroslava T

Jaroslava T

Můj život byl naprosto ideální a skvělý, měla jsem manžela který mě i naše 3 děti zajistil, já byla v domácnosti, po dobou dvou let jsem našeho syna učila v domácím prostředí, žili jsme částečně v ČR a částečně v USA. Manžel nechtěl, abych pracovala, chtěl abych se věnovala dětem, což mi nevadilo. On zastával vysokou pozici v softwarové firmě a finančně jsme si to mohli dovolit. Každá pohádka jednou končí. Po 13-ti letech manželství požádal manžel o rozvod a já se v 34 letech ocitla v situaci, kdy jsem neměla vzdělání, ani pracovní zkušenosti a začala jsem plně žít v ČR, kde jsem si připadala jako cizinka. První kroky byly opravdu krušné, nebýt mé matky, která mi neustále opakovala, že moje hodnota člověka nekončí rozvodem a nebýt mých dětí, které mi denně dávali najevo jako moc mě potřebují, chtějí a milují, asi bych se jen tak na nohy zpět nepostavila.

Uplatnila jsem svou znalost anglického jazyka a začala jsem učit angličtinu v neziskových organizacích, abych si dodala zprvu trochu sebevědomí, že vlastně něco umím. Lidé, se kterými jsem se setkávala v neziskových organizacích, mě ujistili v tom, že i z mála se v životě dá vytvořit mnoho.

Po určité době jsem jsem si našla další práci s uplatněním svého bakalářského diplomu v oboru nutričního poradenství a začala jsem pracovat na poloviční úvazek, tak abych se mohla starat o mé tři děti v věku tehdy  4, 6 a 7 let. Práce mi hodně pomohla nabít sebevědomí a pomalu jsem se rozhoupala začít studovat a dokončit si magisterské studium v oboru psychologie a následně doktorát v oboru psychologie. Dnes stále pracuji na poloviční úvazek, ovšem plánuji si do budoucna otevřít vlastní poradenskou činnost.

Můj den

Můj normální den začíná v 6 hodin, kdy si dám sama se sebou kávu, zkontroluji si emailové zprávy, odpovím na ně v rámci časových možností a v 7 hodin budím děti a jím s nimi snídani, v 8 hodin je vezu do školy. V 9 hodin jsem v práci zhruba do 2 hodin odpoledních, kdy jdu domů a ve 3 hodiny vyzvedávám děti. Odpoledne máme kroužky s dětmi a poté se vypracovávají domácí úkoly. Večeří připravujeme společně a o úklid nádobí z večeře se také společně dělíme. Čas ke spánku je zhruba okolo 9té hodiny večerní. Občas vyjde čas ještě po večeři na procházku či projížďku s dětmi na kole. Poté co děti usnou, věnuji se psaní své disertační práce, dokončení práce ze zaměstnání a čtení mnohočetných studií v oboru. Pondělí pracuji v O.S. Anabell v odpoledních hodinách, kdy děti hlídá babička (má matka).

Zkušenost s chůvami mám jen z období, kdy byly děti malé. Od rozvodu, věk dětí byl 4, 6, 7 let se dětem věnuji sama. Pokud má práce zahrnuje odpolední hodiny, poté mé děti na zhruba 4 hodiny hlídá jejich babička.

Práce, rodina a domácnost

Je pro mne občas těžké zvládat domácí úkoly dětí a pracovní vytížení mého zaměstnání. Občas je opravdu těžké jednomu dítěti pomáhat se psaním, druhého učit složení živočišné buňky a třetímu pomáhat psát sloh na téma . „ diskriminace ve společnosti.“ Mé děti navštěvují mezinárodní školu a vše tedy připravují v anglickém jazyce. Je pro mě občas těžké vše zvládnout a nemít pocit, že šidím svou práci, či že nepracuji v rámci určeného harmonogramu. Děti většinou dávám na první místo. Musím říci, že mám zaměstnání vedené velmi tolerantními lidmi, kteří mi často vycházejí vstříc, bez nich bych asi nemohla skloubit práci a 3 děti. Má práce je velmi náročná po psychické stránce, v žádném případě nemohu svou práci v hlavě sebou nosit zpět domů. Snažím se občas relaxovat, tak abych byla psychicky vyvážená po návratu domů k dětem.

Po porodu jsem nešla do práce, ale cítila jsem se nad rámec vytížená a naprosto neschopná v rodičovských povinnostech. Multifunkčnost byla schopnost, kterou jsem se musela naučit po narození mých dvou synů, kteří jsou 16 měsíců od sebe. Doposud si ten frmol pamatuji a musím říci, že mám silný respekt pro čerstvé maminky. Ona spousta kroků najednou společně s nedostatkem spánku při narození potomka je tzv. smrtelná kombinace na zdravý rozum.

Moji profesionální dráhu rozjel rozvod s otcem mých dětí, ač to zní absurdně. Musela jsem se vzchopit a začít něco dělat pro sebe i pro své děti. Věděla jsem, že sedět doma a brečet je nesmysl. Věděla jsem, že se musím dál vzdělávat, dělat něco pro sebe samou, abych byla já šťastná a děti zajištěné . Ač finance nebyl důvod k hledání zaměstnání, trvala jsem na tom, že musím začít studovat a chtěla jsem pracovat. K tomu také silně napomáhaly komentáře mého ex-manžela, který mi doposud sděluje, že vše, co mám, je jen jeho zásluha.

Zprvu mi velmi pomohlo jít pracovat pro neziskové organizace a prostě jen pracovat a vidět, že jsem potřebná, a že ještě stále něco umím. To mi dalo dostatek síly jít zpět do školy, ač jsem si připadala jak přerostlá studentka a začít si budovat to , co jsem kdysi vzdala pro rodinu bylo těžké. Dnes jsem téměř na konci svých studií, dokončuji rezidenturu, pracuji na poloviční úvazek. Jsem sice stále nejstarší stážistkou na pracovišti, ale jsem moc ráda že jsem začala studovat, a dělat to co jsem vždy chtěla.

Můj manžel (dnes ex-manžel) se o děti nikdy nestaral, stačilo mu je vidět na společné večeři. S dětmi jsem trávila čas já, a v době kdy byly děti hodně malé jsem u sebe měla ještě pečovatelku, která děti hlídala, když jsem vyřizovala rodinné věci ohledně domu či jsem s manželem navštěvovala společenské firemní akce. Můj manžel pracoval z rodinného domu, ovšem práce o děti příslušela mně, považoval to za práci žen a nehodlal dělat kompromis. S dětmi jsem cestovala sama já, manžel lítal vždy zvlášť.

Samozřejmě, nejednou se mi stalo, že jsem si řekla: takhle už nemůžu dál. Když jsem měla doma tři děti, jedno novorozeně v plenkách a dva hochy ve věku 3 a 4 roky, manžela na služební cestě a já s chřipkou pojídala paralen jak bonbony, abych mohla fungovat tak, jak to domácnost potřebovala a děti měly vše, mě vedlo k šílenství. Měla jsem pocit, že jsem špatná matka, že na děti bezdůvodně křičím, a že osoba jako já, nikdy neměla mít děti. Připadala jsem si občas jako naprosto neschopná v roli matky, manželky, i ženy. Dnes na to vše koukám s nadhledem, ale jak jeden můj rodinný přítel dobře řekl, poté, co ho manželka nechala hlídat dítě na 2 dny, kdy jela na služební cestu: "The last job I would ever want is to be a stay at home mom." (překlad: Ta poslední práce, kterou bych kdy chtěl dělat, je žena v domácnosti). Já osobně jsem velmi vděčná, že jsem mohla s dětmi být doma v době jejich raného dětství, ovšem také mohu říci, že to nebyla procházka růžovou zahradou.

Vše od rostoucích zoubků, po noční vstávání, bolesti v zádech, jezení zbytků jídel po dětech, po usínání u knížky pohádek ještě dříve než usne ono naše zlatíčko, je něco, čím si každá maminka projde a ač je to činnost neuvěřitelně vděčná, je to také činnost velmi náročná. Pokud něco pokazíte v práci, dostanete pokutu, pokárání, eventuálně si hledáte novou práci, pokud nezvládnete své emoce a v rozhořčení křičíte na své dítě, dostaví se pocit viny a zklamání ze sebe samé, který bolí, je to přeci Vaše dítě. Pak si přečtete v chytrých knížkách, jak být na děti vždy klidná a vlídná a máte pocit...“ že jste ta nejhorší matka na světě.“ Na tyto pocity dobře zabírají kamarádky ve stejné situaci, sdělíte si podobné zážitky a pocity a zjistíte, že v tom opravdu nejste sama.

Volný čas

Snažím se najít si čas jen sama pro sebe, myslím si, že je to velmi důležité o sebe pečovat jak na venek, tak vnitřně. Občas zajdu na kávu s kamarádkami, každý týden chodím cvičit, občas si jdu zaběhat aj. Trávím také čas se svou matkou, díky svému rodičovství máme k sobě dnes velmi blízko. Teprve se svými dětmi jsem pochopila sebeobětování svých rodičů.

Společně chodíme do kina, cestujeme mimo ČR, nebo v ČR. Chodíme lézt na stěnu, chodíme do bazénů, jezdíme na kole, na společné večeře, do divadel, na koncerty, na lodičky na řeku Vltavu, aktivit je mnoho. Máme moc rádi společné víkendy. Vím, že čas, kdy mě děti nahradí za kamarády, se blíží a tudíž se jim snažím teď věnovat, jak nejvíce to jde. Každý den společně usedáme ke snídani a k večeři, večeře je čas, kdy se bavíme o celém předešlém dni, o škole, o starostech či humorných zážitcích. Společný čas si s dětmi užíváme jak to jde.

 

Neexistuje období příhodnější čí méně příhodné na změnu, existuje jen síla něco změnit, či strach něco změnit. Pokud opravdu chcete něco změnit, musíte překonat strach a zkusit to, na čase nezáleží.

 

Miluji větu Margaret Thatcherové: "Pokud chcete něco vědět zeptejte se muže, pokud chcete, aby se něco stalo či změnilo, požádejte ženu."

Nyní pracuji jako nutriční poradce v oboru poruchy příjmu potravy v Kontaktním centru Anabell Praha (www.anabell.cz)