Šárka Daňková

03.08.2012 11:47

(KHAV) Včera jsem se už poněkolikáté sešla s úspěšnou architektkou a energickou podnikatelkou Ing. arch. Šárkou Daňkovou. Vyprávěla mi o svém životě a hlavně o důležitém, osudovém životním zlomu tak poutavě, že jsem sotva stačila zapisovat a jen párkrát jsem si dovolila přerušit ji nějakou svou poznámkou spíš než otázkou. Žádné velké otázky nebyly potřeba, Šárka velmi dobře rozumí nám - ženám a říkala přesně ty věci, které chceme a hlavně potřebujeme slyšet. Hlavním motivem našeho povídání bylo:

 

PADESÁTILETÁ ŽENA = OTŘEPANÉ KLIŠÉ

 

ŠÁRKA DAŇKOVÁ: Mám dvě dnes už dospělé děti. Starší dceru, mladšího syna. Děti jsem vždycky podporovala adekvátně jejich věku, abych z nich vychovala schopné a samostatné bytosti. Docela živě si vzpomínám, kdy jsem například pro svého syna přestala doma vařit. Myslím si, že všechny ženy, matky, by jednoho dne měly začít myslet samy na sebe, měly by se naučit něco pro sebe dělat, říct ANO novým životním příležitostem.

To, že nás už děti nepotřebují, nemá být deprimující stav. Prostě jen končí jedna etapa a začíná další. S životními zkušenostmi se mění i vnímání hodnot - svoje děti přece dál milujeme, ale nemusíme se vůbec cítit provinile, když jim doporučíme, aby si našly vlastní bydlení, když jim musíme odmítnout hlídání, protože právě máme v plánu dělat něco jiného. Moje generace se tohle teprve učí. Dnešní třicátnice už to určitě budou umět, je jiná doba, my jsme vyrostly v tom, že babičky hlídají, vaří každou neděli pro celou rodinu a ještě rodiny svých dětí finančně podporují. Pokud to tak má někdo nastaveno, tak je to v pořádku, činí-li to ženu šťastnou, má to dělat - a to je dobře. Nesmí to však být povinnost, není to samozřejmost, nejsme na světě jen pro druhé, jsme tu i samy pro sebe.

 

Katka Havlová (KHAV): Některé ženy v tom ale spatřují možnost seberealizace. Možná je to tak úplně nebaví, ale když jsou ženy po padesátce už otrávené z práce, chtějí změnu, ale zároveň o ně není na trhu bohužel zájem, klesá jejich sebevědomí, pak jediné, jak se ještě dokážou cítit užitečné, je právě v tom, že dál pečují o rodinu - která je potřebuje, která je chce a ocení...

ŠÁRKA: Ženy mojí generace musíme vzdělávat. Zaměstnanecký poměr není jediná možnost, jak si na sebe vydělat. A plést se do života svým dospělým dětem nemusí být zdaleka ideální způsob seberealizace. Musím si říct, co umím ze všeho nejlíp, co mě baví a co koneckonců mohu dělat jenom já nebo jenom osoba s mými zkušenostmi. A pokud se žena vyžívá v péči o rodinu a domácnost, může nabídnout svoje služby cizí - ne vlastní - rodině. Skončí v práci, která ji nebaví, která ji možná už deptá nebo jde do předčasného důchodu a začne dělat to, co ji baví, to co umí - starat se o domácnost jiné ženě, podnikatelce, vytížené manažerce. Znám spoustu žen, které by si za takovou službu rády zaplatily.

Já bych to tehdy, když byly děti malé, velmi ocenila. Ale v devadesátých letech jsem mohla jen najmout paní na úklid, občas uvařila. Děti mi na různé kroužky vodili brigádníci - vysokoškolští studenti. Dnes bych si najala hospodyni, která nakoupí, rozveze děti, kam je potřeba, zapojí se trochu do našeho života... Nehledala bych mladou dívku, ale zkušenou ženu.

 

KHAV: I dnešní třicátnice se chtějí o svou rodinu starat samy, i když to jde s jejich pracovním programem těžko dohromady. Proto také v hlavách úspěšných manažerek vznikly zajímavé projekty, například si dnes lze objednat nákup až do domu a nebo nákup s celotýdenním jídelníčkem. A taky existuje agentura, která pronajímá babičky a dědy...

ŠÁRKA: Službu nákupu až do domu využívám, hlavně pokud jde o nákup čerstvých ryb. A pokud jde o ty hospodyně nebo babičky na pronájem - je fakt, že asi ne každou ženu by bavilo starat se o cizí děti, když už se (konečně ;-) nemusí starat o své.

Pokud žena prožije většinu života jako já - přes den schůzky s klienty a po nocích projektování, o víkendech dohánění termínu, tak bude mít ve vyšším věku jiné ambice. Ale i pro nás jsou tu zajímavé možnosti - drobné podnikání. Kromě toho, že nás nevyčerpá fyzicky, což už třeba úklid velkého domu nebo nějaké malé rozjívené dítě může, má ještě jednu další výhodu - zajistí nám budoucí pasivní příjem, čili příjem nezávislý na naší momentální energii nebo na zdravotní stavu například. V tom vidím velkou budoucnost.

Stále se věnuji architektuře, kterou miluji, ale pustila jsem se i do podnikání formou MLM. To není jen náhražka za blbou práci, kterou už nechceme dělat. Je to doplněk, příjemný přivýdělek, který nám umožní setkat se s novými fajn lidmi a jednoho dne se z něj může stát skvělý zdroj příjmu. Kdyby si o tom některá pracující máma chtěla se mnou popovídat, jsem k dispozici. S tím, co dělám, se můžete seznámit na mém e-shopu sarkadankova.acnshop.eu. Zaujala mě 20letá stabilní historie společnosti ACN a nabídka produktů, které již všichni využíváme a nyní je můžeme koupit za výrazně nižší ceny.

 

KHAV: Když říkáte, že jste prožila život zahlcená svým byznysem, co se stalo, že je to dnes jinak?

ŠÁRKA: Samozřejmě to nepřišlo ze dne na den. Před čtyřmi lety, kdybyste mi předříkala můj budoucí osud, jakože strávím 14 dnů v osamění na Sahaře nebo že pojedu na rok do Austrálie, vysmála bych se tomu. Něco takového už není pro mě, zaspala jsem dobu, na tohle už jsem stará...

Děti se osamostatnily a kvůli světové finanční krizi se pozastavil jeden rozjetý developerský projekt. Chtěla jsem se posouvat někam dál, ale najednou se všechno zastavilo. Dohodla jsem se se svým společníkem, že z firmy odejdu.

Odjela jsem na duchovní pouť na Saharu. To byl neuvěřitelně silný zážitek. Vstávali jsme při východu slunce, nasnídali se, sbalili tábor, naložili věci na doprovodný truck, do svých batohů jsme si nabrali kolik vody jsme unesli, svačinu, kompas, čelovku, sirky, teplou bundu (protože po západu slunce se v poušti hodně ochladí). Dostali jsme azimut a každý z dvaceti účastníků výpravy se vydal za cílem svou vlastní cestou. V dálce jsem cestou mohla pozorovat drobné tečky na dunách - své souputníky, ale občas se stalo, že člověk neviděl vůbec nikoho. Za ten den jsme ušli tak deset kilometrů; pískem, který se neustále pod nohama sesouvá, se jde hodně těžko. Večer jsme se sesedli u večeře a sdíleli své zážitky. A také jsme se stejnými zásobami (voda, svačina, nutné vybavení a konvička na čaj) v půstu strávili tři dny v úplném osamění. Každý si našel nějaké místo v dunách tak daleko od doprovodného trucku, jak to pro něj bylo přijatelné, tam se utábořil a tři dny strávil jen sám se sebou a se svými myšlenkami.

Všechno, co se děje, má svou logiku. Na jednom kurzu osobního rozvoje jsem poznala Marcelu Krčálovou... Spolu jsme odjely na rok do Austrálie. Chodily jsme do školy, na procházky do buše, pracovaly, abychom si vydělaly na živobytí. Byl to skromný život co se týká materiálních statků, ale úžasně bohatý co do zážitků a nových poznání.

Nebylo pozdě něco takového podniknout. Naopak. Přišlo to v pravou chvíli. Věřím, že mě čeká ještě třicet nebo čtyřicet let života, chci být aktivní, nechci hystericky podnikat a nic si neužít. Každé ráno vstávám mezi pátou a šestou hodinou ranní a cvičím - dýchám jógovým dechem, taková meditace dechem. V pokoji po dceři jsem si zřídila malou tělocvičnu, kde si dávám třikrát týdně intenzívní zpevňovací trénink. Nasnídám se... Mám na sebe zkrátka čas.

 

KHAV: Dřív jste opravdu na sebe čas neměla?

ŠÁRKA: Dělala jsem si čas na děti, ale celkově byl život takový náročnější a více jednotvárný. Z práce domů - do práce.... Pravidelně třikrát v roce jsme jezdili na dovolenou. V zimě na lyže, pak na jednu dobrodružnou (kola, lodě a tak) a jednou ročně k moři. Tam jsme si třeba se synem udělali potápěčský kurz. Takhle jsem plnila svou roli matky. Nemohla jsem ale být stoprocentně dobrá ve všem - v podnikání, jako matka a ještě mít perfektně zmáknutou domácnost. Proto jsem využívala pomocnici. Byl to hodně hektický život.

Jednoho dne jsem si řekla - chci to opravdu mít takhle po zbytek života? A věděla jsem, že ne. Děti byly již samostatné a já měla stále dostatek energie. Tak jsem to změnila. Ale nebylo to snadné. Byl to bolestivý proces proměny, ale stálo to za to!  Myslím, že teď si zasloužím užívat si. Jsem smířená se svou vnitřní ženskou energií. Přijímám ty vlny, které mě vynesou nahoru stejně jako ty, které mě zase na chvíli spláchnou pod vodu. Propady patří k životu stejně, jako vzestupy. Nevěřím na kontinuální růst, vše se děje v cyklech.

Dostala jsem se do svého nitra, naučila jsem se používat intuici v kombinaci s rozumem a zkušenostmi. A že padesátiletá žena má už vše za sebou a na vše nové je pozdě? To je pěkně otřepané klišé.

 

KHAV: Děkuji za rozhovor!