Eva Havrdová

20.03.2012 13:59

(KHAV) Představujeme Vám Prof. MUDr. Evu Havrdovou, CSc., která je vedoucí MS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze a dlouhodobě se věnuje problematice roztroušené sklerózy mozkomíšní. Přednáší o základech neuroimunologie, patogeneze a terapii sclerosis multiplex. Je autorkou mnoha publikací. Na téma své odbornosti se vyjadřuje poměrně často, tentokrát jsme ji však vyzpovídaly na téma "naší odbornosti" - jako pravou pracující mámu.

Katka Havlová: Jak se "zrodil" nápad začít podnikat právě v oboru, ve kterém podnikáte?

Eva Havrdová: Pracovala jsem vždycky ve státním zdravotnictví. Za socialismu se zdálo, že nebude šance dělat jakoukoli kariéru, protože jsem nikdy nebyla politicky angažovaná ani já ani moji rodiče. Rozhodnutí mít děti nebylo tedy nijak ovlivněno „pracovní kariérou“, jen jsem chtěla mít předtím atestaci alespoň prvního stupně, protože jsem měla trochu strach, že během mateřské mnoho věcí zapomenu a bude složitější najít pro studium čas. Návrat po mateřské, kdy jsem jsem se postupně 4,5 roku věnovala oběma dětem, byl do situace, kdy ještě mnoho změn ve zdravotnictví neprobíhalo. Rozhodnutí přece jen učitého pracovního růstu dosáhnout, přišlo až za několik let, kdy už péče o děti šla lépe zorganizovat.  

KH: Popsala byste nám Váš "normální" pracovní den?

EH: Před 2 lety jsem se s novým partnerem přestěhovala mimo Prahu, takže vstávám kolem 5. hodiny a cesta do práce nám zabere 40 minut podle dopravní situace.Na neurologické klinice začínám „hlášením“, kde se scházejí moji spolupracovníci, aby vyslechli zprávy z noční služby a informovali se o potřebách jednotlivých oddělení pro daný den. Zkontroluji běh „svého“ lůžkového oddělení a pak se přesouvám na polikliniku, kde je umístěno Centrum pro roztroušenou sklerózu naší kliniky. Zde je práce velmi pestrá a klid na nějakou intelektuální činnost není žádný, to bohužel byla vždy záležitost večerní a víkendové práce doma. Kromě pacientů jde především o řešení administrativních záležitostí spojených s chodem centra, které sleduje kolem 5000 pacientů. Výuka mediků a jejich zkoušení zabírá také značnou část mého času. Účast na vědeckých konferencích, práce v různých komisích fakulty, grantové agentury a v jiných institucích zabere čas, který je pak nutno někde nahnat a odpovědět na průměrně 100 mailů denně. Večerní společenské události se snažím eliminovat, kdykoli to jde. Snažím se chránit si svůj soukromý prostor, což samozřejmě nejde úplně vzhledem k častým pozváním k přednáškám mimo Prahu a do zahraničí, ale vím, že jde o ochranu život zachraňující.

KH: Jak jste dělala, abyste mohla pracovat a přitom zvládla péči o děti?

EH: V době, kdy moje dnes již dospělé děti potřebovaly péči, musím přiznat, že jsem angažovala rodiče. Bez jejich pomoci by nemohly absolvovat řadu zájmových činností, které jsem jim chtěla dopřát a byly by odkázány na „družinu“. Na placený dohled rozhodně v době, kdy byly malé, žádné peníze v rozpočtu nezbývaly. Jejich volný čas tím byl do značné míry monitorován, později jsem neměla velké tendence je kontrolovat. Snažila jsem se je vést k samostatnosti a sebeobsluze, jak to šlo. Jako každému se mi ve výchově leccos nezdařilo, dnes bych jistě v mnohém jednala jinak, ale že bych dětem nevěnovala dost času, se opravdu říci nedá. Řada těch aktivit nám zůstala dodnes, malujeme perníčky před vánocemi, vajíčka o velikonocích. Teď v jejich dospělosti k tomu přibylo i vyřezávání tykví před Halloweenem.

KH: Jako zaměstnané ženě - zdá se Vám složité pracovat a zároveň se starat o rodinu? Zvládla jste vše včas a v termínu - máte pro nás nějakou "tajnou" vychytávku, jak vše zvládnout?

EH: Bylo to složité a nyní to musí být ještě daleko složitější. Prioritou pro mne byly děti, protože čas, kdy jim lze něco dát, rychle uteče a nelze ho dohonit. Jedinou mou „tajnou vychytávkou“ byla schopnost organizovat si čas, racionálně využít každou minutu s tím, že ho pak zbude víc na děti i na mne. Neměla jsem přitom žádný pocit, že se musím nějak obětovat. Měla jsem potřebu se při tom všem stihnout cítit dobře (mít čas se dobře obléct, nalakovat nehty, přečíst knihu…). Určitým motorem bylo i to, že jsem naštěstí nikdy neměla důvod zapochybovat o smysluplnosti své práce.

Všechny moje aktivity vedly k tomu, aby se pacientům s roztroušenou sklerózou dařilo lépe. Aby se tito lidé dovídali informace o chorobě a co s ní lze dělat srozumitelnou cestou. Aby mohli být poučenými partnery lékařů. A když se za sebou ohlédnu, je mi dobře. Je trochu legrační, že moje práce je více hodnocena v zahraničí než doma, ale to na mém dobrém pocitu nic nemění, spíš to obráží tristní situaci v českém zdravotnictví.

Mám v zahraničí hodně přátel a ráda se s nimi vídám. Situace po revoluci mi vzhledem k věku sice již neumožnila výjezd, který by vedl k aktivnímu zapojení do vědeckého života nějaké zahraniční laboratoře, přesto se mi podařilo toto umožnit svými kontakty alespoň  mladším kolegům v postgraduální přípravě.

KH: Jak jste se cítila hned po porodu? Myslela jste na práci?

EH: V žádném případě. Spíš na to, jak to zvládnu.

KH: Někdy narození dítěte ovlivní kariéru ženy negativně, jindy se naopak žena vyšvihne nahoru, je výkonnější a všechno jí  jde samo. Jak tomu bylo u Vás? Je něco, co byste dnes udělala jinak?

EH: Výkonnější být musí, jinak by se to totiž nedalo přežít. Udělala bych leccos jinak, asi však ne v prvních měsících po porodu, jen bych byla méně úzkostná.

KH: Pomáhal Vám partner s dětmi?

EH: Zpočátku, pak se tvářil, že má příliš mnoho práce. Ušlo mu při mém návratu z mateřské do práce, že práce máme hodně oba. Měl ve zvyku starost o domácnost a děti předvádět především návštěvám. Pochopila jsem, že pokud chci dětem poskytnout volnočasové aktivity, musím se postarat sama. Naštěstí rodiče hodně pomohli. Domácnost bych dnes pojala daleko ležérněji. Když byly děti dospělé, rozvedla jsem se. Pořešila jsem si příčiny rozpadu manželství, a vztah, ve kterém žiji nyní, mi vynahrazuje všechna po této stránce ztracená léta.

KH: Jakou nejcennější radu v životě jste dostala a nebo předala svým dětem?

EH: Ta rada pochází z bible a obecně je podle mne špatně chápána. Zní: miluj bližního svého jako sebe samého. Většinou se vykládá jako návod ke službě a sebeoběti. Až v hluboké dospělosti jsem přišla na to (ne sama, s pomocí knih o osobním růstu, filozofické a psychologické literatury, po diskuzích s přáteli a psychoterapeuty), že tato rada právě chrání integritu člověka před tendencí k sebezničení. Máme se málo rádi. Vidím to na svých pacientech. V autoagresivní chorobě je to znát dvojnásob. Jen zdravá sebeláska (pozor, neplést ze sobectvím, které tyje z velkorysosti druhého) je základem skutečné lásky k bližnímu. Nemůže mi být s někým druhým dobře, pokud mi není dobře se sebou samým. Nemám mu pak co nabídnout. Snažím se to učit své pacientky. Nikdy ale nenaučíte nikoho nic, pokud nechce vnímat. Nikdy nepomůžete nikomu, kdo pomoc nechce. Je těžké to přijmout, a může se to týkat i vlastních dětí. Ale tak to v životě je. Každý máme svou vlastní cestu. 

KH: Máte alespoň někdy čas jen sama na sebe? Na setkání s kamarádkami, dobrou knihu, kosmetiku, cvičení, nákupy...?

EH: Snažím se programově ten čas urvat. Máme rádi návštěvy, především těch, s nimiž si máme co říct, chodíme tancovat, baví mne pracovat na zahradě. Je to dokonalá psychohygiena.

KH: Stalo se vám někdy, že jste si sedla a řekla: „Já už nemůžu dál...“?

EH: Heslo mého otce bylo, že všechno jde, když se chce. A pravdou je, že taky nic nejde, když se nechce. Tak se jen občas zamyslím nad tím, co se mi doopravdy chce. Vždycky se našla cesta, aby se dalo jít dál. Člověk se buď vyvíjí nebo umírá. Když se zamyslí nad balastem ve svém životě a rozhodne se ho zbavit, jde se dál lehčeji.

KH: Máte nějaké zkušenosti s chůvou nebo cizí paní na hlídání?

EH: Zkušenosti nemám, a taky moc nevím, kde bych vzala důvěru. Znám málo dnešních děvčat, které by byly nadšené péčí o malé děti, takže opravdu nevím. U starších žen bych byla ostražitá k názorům, které se budou snažit mým dětem vtloukat, takže nevím ani tam. Asi bych si těžko vybírala.

KH: Pokračují Vaše děti ve "Vašem řemesle"?

EH: Ne, daly brzo najevo, že takový život, podle nich obětovaný práci, si pro sebe nepředstavují. Pracují oba v oboru grafiky, a ve skutečnosti se nedá říci, že by byli pracovně vytíženi méně. Dcera zůstala alespoň v doteku s medicínou, specializuje se na zdravotnickou ilustraci, syn si před maturitou pohrával s myšlenkou studia medicíny, ale množství informací, které by do sebe musel pod tlakem naládovat, ho odradilo. A pak mu to přišlo málo tvůrčí.

KH: Měli jste nějaký vyhrazený den, který trávila celá rodina společně?

EH: Vyhrazené dny jsme neměli nikdy, pravidelnost mého času byla vždy narušována službami, později služebními cestami. Snažila jsem se alespoň v prvních letech o společné víkendové pobyty s prarodiči na chatě, ale jak děti odrůstaly, měly řadu svých aktivit a já je nechtěla k ničemu moc nutit.

KH: Existuje rada, kterou byste ráda předala pracujícím ženám (nebo budoucím matkám, které zatím nevědí, jak si práci a rodinu naplánují)?

EH: Výchova dětí je něco, kde je matka nezastupitelná (fungující otec také). To nejdůležitější období trvá jen pár let, pokud ho žena prošvihne, nic nelze vrátit. Čas strávený s dětmi není nahraditelný. Moc nechápu, když si ženy stěžují, jaká je to doma s dětmi otrava. Vedení dětí ke kreativitě nemůže být nudné. Ukazovat jim jiné hodnoty než ty, které nabízí naše současná společnost, se přece vyplatí.

KH: Děkuji za rozhovor a přeji hodně úsěchů ve Vaší práci!